Literární noc aneb spaní ve škole se 7. ročníkem
Odpoledne 31. března jsme se s žáky 7. třídy sešli před školou hned dvakrát. Poprvé samozřejmě ráno a podruhé v pět hodin odpoledne, abychom ve škole přenocovali.
Během večera jsme přečetli báji o uruckém králi Gilgamešovi od Eduarda Petišky. Na mnoha místech jsme se zastavili a plnili jsme různé úkoly, které se vztahovaly k textu a které nám pomáhaly zjistit, kde a kdy hrdinové žili, jak vypadali, jaké byly jejich radosti a smutky.
Na úvod jsme vypátrali, kde se vůbec nacházela ona Mezopotámie, v níž leží město Uruk, zamysleli jsme se nad prací archeologů a sami jsme po škole hledali dvanáct hliněných tabulek s klínovým písmem. Ani záhadné písmo nás neodradilo, dokonce jsme dokázali rozšifrovat vzkaz napsaný klínovým písmem a zjistili jsme tak, že Gilgameš toužil po nesmrtelnosti.
Stejně jako Gilgameš jsme se pokusili postavit obrovské hradby, ale měli jsme to složitější, protože nám chyběli na těžkou práci poddaní a protože paní učitelka na matematiku zadala přesný poměr, kolik kostiček musí být jaké barvy. Když Gilgameš vykácel cedrový les, nezbylo nám nic jiného než po něm ten nepořádek uklidit. Dále jsme, stejně jako bohyně Aruru, uplácali z hlíny siláka Enkidua, který se stal Gilgamešovi nerozlučným přítelem. Škoda jen, že Gilgameš urazil mocnou bohyni Ištar, která se mu pomstila Enkiduovou smrtí. Na druhou stranu, právě díky tomuto zvratu se Gilgameš vydal hledat nesmrtelnost. A my s ním. Společně jsme přepluli vody smrti a vrhli se na dno oceánu, kde roste květina nesmrtelnosti. Po pravdě řečeno, my jsme se na dno oceánu nepotopili, ale sestoupili jsme temnou chodbou za svitu svíček až do školního sklepení, kde čekal Utanapištim, aby nám květinu vydal, pokud dokážeme klínovým písmem přepsat slovo „nesmrtelnost“.